Jdi na obsah Jdi na menu

Mistrovství mládeže a juniorů MSKS 2012 z pohledu rodiny Classic Mytys aneb Erdel proti světu

 Po dvou létech, kdy jsem se účastnila s naším rodinným psem/ mazlíčkem/ ochráncem Zaaronem Classic Mytys LVT mládeže pořádaného Moravsko-slezským kynologickým svazem jsme se s mamkou rozhodly, že dozrál čas, abychom se se Zordou posunuli dál. Měli jsme spolu za sebou pár zkoušek a Mistrovství AT a tak se jako další vhodný cíl zdálo Mistrovství mládeže MSKS. Ale museli jsme spolu se Zordou ujít ještě pořádný kus cesty. Ihned po návratu z LVT nám všem (a hlavně panu psovi) bylo jasné, že se nechovám příliš jako správný a přísný psovod a pes si ze mě utahuje. Museli jsme spolu začít od začátku. Stopy jsem se učila hlavně já, abych dokázala rozpoznat pejskovo chování a tu naši zrzavou opici přesvědčila o tom, že i se mnou předměty zkrátka označovat musí. Postupně jsme se propracovali od jednoduchých vlastních stop až po složité cizí za asistence naší trenérky a mojí maminky v jedné osobě – Renaty Hejčové. U poslušnosti jsme zapracovaly na důraznosti mých povelů a snažily se zkrotit divokou a nevyzpytatelnou erdelí povahu. Největší (ale hlavně psychický) problém pro mě byla obrana, kterou jsem ani za ta léta chození na cvičák jako doprovod nepochytila. Už na mládeži se mě snažil „vychovat“ pan figurant Šesták, ale nakonec největší zásluhy a můj obrovský dík patří Lukáši Slowoczkovi, se kterým jsme se dva měsíce intenzivně na obranu chystali.

Během prázdnin jsme se s mamkou snažily stíhat až dvě disciplíny denně, ale s nástupem školního roku a mých dalších povinností (hlavně korfbalu) bohužel tréninků ubývalo, což se nakonec projevilo na zvlčení mého kamaráda. Navíc se nám poslední dobou nevyhýbají zranění a tak si Zorda kromě dlouhodobě zraněného krku přivodil i poranění nohy. Pochopitelně týden před mistrovstvím. To, co na první pohled vypadalo jako příjemná sobotní vycházka na tatínkův rodný Vranov u Brna se během chvíle proměnilo v dost velký důvod, abychom mistrák vynechali. Zaaron si ošklivě poranil dráp a v pondělí šel na operaci. Po zákroku nám Zorda chodil po třech a nikdo z nás mu nedával šanci. Ale v této téměř beznadějné situaci se ukázala Zoránkova tvrdost a odhodlání a během pár dnů se naučil (i přes bolesti) chodit s botičkou. Všichni jsme tušili, že nemáme sebemenší naději na umístění, ale i přesto jsme se v pátek 28. září rozjeli směrem do Zbraslavi u Brna, dějiště závodu.

Ještě tentýž den jsme si vylosovali nejvyšší startovní číslo 20 a druhý den ráno jsme už nastupovali na cizí stopu kategorie IPO 2, nejvyšší kategorii celého závodu, které jsme se zúčastnili kvůli Zorově nedávno složené zkoušce IPO 3 (opravdu děkuju, mami). Na stopě jsme si zase vylosovali poslední stopu a okolo půl desáté už jsme stali na poli kousek od Březníku a podávali hlášení panu rozhodčímu Mnichovi. Stopa se nám podařila, Zorík oba předměty k mé velké úlevě zalehl, navíc druhou půlku stopy krásně vyšil a my odcházeli nadšeně ze stopy se 73 body. Když jsme se vrátili do areálu, už se konaly poslušnosti dle ZVV 1 a nám zbývalo málo času. A právě to se nám stálo osudným a na poslušnosti se navíc plně ukázal náš handicap v podobě bolavé tlapky. Bodově jsme se propadli a já uvažovala o odstoupení kvůli zdraví mého psa. Ale nakonec jsme se panu rozhodčímu Olivovi na obranu nahlásili a s obavami jsme se nachystali na zástěny, i když jsem předem věděla, že v této situaci ani nechci, aby je Zoránek oběhl a šetřil si síly na zbytek. Zoro mé přání podvědomě vytušil a po první zástěně se v plné rychlosti rozběhl za figurantem. Vyštěkání se mi zdálo snad nekonečné a jakmile se Zoran poprvé zakousl, bylo na něm vidět, že bojuje sám se sebou. Zákusy byly na Zordu podprůměrné, ale já na něm viděla, že se snaží překonat bolest a naplno pracovat. Krásné se nám (vzhledem k situaci) povedly doprovody a obzvláště pyšná jsem byla na Zordu při přepadu. Pak ovšem nastal okamžik pravdy – kontrolák. Nebyla jsem si jistá, zda Zoránek k figurantovi vůbec doběhne, obzvlášť když už dnes z obrany utekla talentovaná dobrmanka. Na pokyn rozhodčího jsem Zoránka se slovy drž vyslal a on nezklamal – v jeho maximálním možném tempu se rozběhl a veškerou silou se zakousl. Jako obvykle pustil na první pokus a diváci začali tleskat. Bylo jasné, kdo je hrdinou dne a kdo dnes překonal sám sebe. Pan rozhodčí k nám neměl kromě nízké razance téměř žádné výhrady a my odcházeli z placu s dobrou náladou a slibným ziskem 73 bodů.

Vyhlášení proběhlo během pár hodin. V kategoriích ZVV 1 a IPO 1 naprosto bezkonkurenčně zvítězili závodníci ze Slovenska. Pak se však stalo téměř nemyslitelné – zraněný Airedale teriér Zaaron Classic Mytys se se mnou, Karolínou Hejčovou umístil na nádherném třetím místě v kategorii IPO 3. I přes svůj handicap jsme zabojovali a nakonec nám druhé místo uniklo o pouhých sedm bodů. Naprosto jsme si užili naše chvíle slávy a Zorda ještě na stupínku začal kuchat naše vyhrané granule.

Za tuto nádhernou chvíli bych chtěla poděkovat pořadatelům z řad členů MSKS v čele s vedoucí mládeže Terezou Baselovou, panu figurantovi Lukáši Slowoczkovi, který ze mě udělal psovoda a především svému realizačnímu týmu v čele s mou maminkou Renatou Hejčovou, která mě tolerovala, vozila na tréninky a obětovala mi svůj čas. A hlavně svému věrnému parťákovi Zaaronu Classic Mytys, který se dostal přes své hranice a dokázal, že i erdel je nejenom pracovním psem, ale i velkým a nikdy se nevzdávajícím bojovníkem.

 


 

Po mistrovství jsme nejeli domů, ale na výcvikový víkend Moravské komory ATK, kde hned následující den si pan pes vyžádal náročnou cizí stopu. O dva týdny později jsme se vydali do Bzence na Mistrovství stopařů, kde jsme nakonec získali šesté místo a jako bonus jsme si měli možnost pohladit živé lvy, čehož všichni mládežníci a junioři plně využili. Náročný program jsme zakončili další týden na 53. ročníku Valíčkova memoriálu, kde jsme nastoupili v kategorii IPO 3 a kde jsme získali sedmé místo a já získala cenu pro nejmladšího účastníka.

 

Karolína Hejčová

 

Náhledy fotografií ze složky Podzim 2012